Obora Židlov

Obrázek uživatele Medvěd
Zubři, vypuštění do obory Židlov, mi nedají spát. Vybral jsem dobu začínající říje, kdy by snad býk mohl být méně ostražitý. Předpověď dešťových přeháněk jistě odradí většinu turistů a cyklistů, myslivci po nočních směnách na posedech půjdou ráno spát.
Před osmou už projíždím bývalým ruským sídlištěm Ploužnice, vyzbrojen termoskou s horkým heřmánkem, dalekohledem, fotoaparátem, stativem a pláštěnkou. Od penzionu Hopr v Hvězdově je to k závoře uzavírající vjezd do lesa sotva půl kilometru a za ní už bude božský klid. Poklidně parkující skupinky aut i kolo přivázané k sloupku oplocení obory stojí opravdu potichu, ale co chvíli uskakuji před projíždějícími osobáky, z nichž někteří táhnou přívěsy plné špalků dřeva. Ticho hvozdů několikrát poruší strašidelný zvuk připomínající krátké dávky rychlopalného kanónu a mezi kmeny se mihotají pestrobarevné součásti oděvů houbařů, hlasitě svolávajících zbloudilé rodinné příslušníky a euforickými výkřiky oznamujících nález bedly či podborováka.
Vjezd do samotné obory je bez závory, ale opatřen důmyslným kovovým roštem, který je nepřekonatelnou překážkou zvěři a také původcem onoho strašidelného zvuku, vznikajícího při přejezdu osobními vozidly. Bude mě provázet na cestě ještě celé kilometry a mohu podle něho auta pohodlně sčítat. Posléze přeci jen houbaři řídnou, vozidla nikoliv. Snad je zvěř na ten provoz zvyklá, utěšuji se. Les řídne, krajina se otvírá do travnatých plání a tak postupuji obezřetněji, našlapuji tiše jako Jim Bridger a očima bystře propátrávám krajinu, očekávaje minimálně stádečko muflonů, nebo alespoň srnčí. Místo muflona se za zatáčkou zjevuje zaparkovaná Mazda a zleva, z klidové zóny, drkotá traktor. Za traktorem se plouží picup se třemi ozbrojenci a mrtvolou jelena na krví potřísněné korbě.
Zasklené, kompletní a světle natřené okno zavěšené lanky na větvi letitého stromu jako by namaloval Salvador Dali. Snad sázka – jak dlouho okno vydrží ve větru, než se sklo vysype, nebo pohyblivý cíl pro kulovnice úchylných střelců. Na ceduli opodál varuje nápis před vstupem do prostoru, je-li vlajka na stožáru. Stožár ani vlajka nikde, dokonce ani vlajka Evropské unie, vstupuji tedy. Otevřená krajina u obzorů zahalena mlhou a nízkou oblačností je mokrá, tichá a naprosto pustá. Metr po metru ji propátrávám pomocí dalekohledu. Fouká slabý větřík, střídavě mrholí a drobně prší a tak si už asi po desáté oblékám a svlékám pláštěnku. Přelétá krkavec, pak nějaký velký dravec, od Kuřivod přijíždí Citroen s nápisem Security a odbočuje směrem na Mnichovo Hradiště. Na zemi ani myš a vzhledem k provozu se není co divit. Snad v zimě, až budou vidět stopy a zvěř vytvoří stádečka, to bude lepší.
Ale teď už se vážně rozpršelo. Je čas k návratu a cestu zpět absolvuji v úžasu nad tím, kolik je držitelů platných povolenek k vjezdu vydaných VLS ČR s.p. a vozidel zaměstnanců VLS ČR s.p. Jestli má každý klíč, bude zajímavý údaj o jejich celkové váze v metrických centech a místní výrobce kopií klíčů musí mít přepychovou vilu, noblesní bourák a krásnou manželku.
M.M.