Zubři, vypuštění do obory Židlov, mi nedají spát. Vybral jsem dobu začínající říje, kdy by snad býk mohl být méně ostražitý. Předpověď dešťových přeháněk jistě odradí většinu turistů a cyklistů, myslivci po nočních směnách na posedech půjdou ráno spát.
Před osmou už projíždím bývalým ruským sídlištěm Ploužnice, vyzbrojen termoskou s horkým heřmánkem, dalekohledem, fotoaparátem, stativem a pláštěnkou. Od penzionu Hopr v Hvězdově je to k závoře uzavírající vjezd do lesa sotva půl kilometru a za ní už bude božský klid. Poklidně parkující skupinky aut i kolo přivázané k sloupku oplocení obory stojí opravdu potichu, ale co chvíli uskakuji před projíždějícími osobáky, z nichž někteří táhnou přívěsy plné špalků dřeva. Ticho hvozdů několikrát poruší strašidelný zvuk připomínající krátké dávky rychlopalného kanónu a mezi kmeny se mihotají pestrobarevné součásti oděvů houbařů, hlasitě svolávajících zbloudilé rodinné příslušníky a euforickými výkřiky oznamujících nález bedly či podborováka.
Vjezd do samotné obory je bez závory, ale opatřen důmyslným kovovým roštem, který je nepřekonatelnou překážkou zvěři a také původcem onoho strašidelného zvuku, vznikajícího při přejezdu osobními vozidly. Bude mě provázet na cestě ještě celé kilometry a mohu podle něho auta pohodlně sčítat. Posléze přeci jen houbaři řídnou, vozidla nikoliv. Snad je zvěř na ten provoz zvyklá, utěšuji se. Les řídne, krajina se otvírá do travnatých plání a tak postupuji obezřetněji, našlapuji tiše jako Jim Bridger a očima bystře propátrávám krajinu, očekávaje minimálně stádečko muflonů, nebo alespoň srnčí. Místo muflona se za zatáčkou zjevuje zaparkovaná Mazda a zleva, z klidové zóny, drkotá traktor. Za traktorem se plouží picup se třemi ozbrojenci a mrtvolou jelena na krví potřísněné korbě.
Zasklené, kompletní a světle natřené okno zavěšené lanky na větvi letitého stromu jako by namaloval Salvador Dali. Snad sázka – jak dlouho okno vydrží ve větru, než se sklo vysype, nebo pohyblivý cíl pro kulovnice úchylných střelců. Na ceduli opodál varuje nápis před vstupem do prostoru, je-li vlajka na stožáru. Stožár ani vlajka nikde, dokonce ani vlajka Evropské unie, vstupuji tedy. Otevřená krajina u obzorů zahalena mlhou a nízkou oblačností je mokrá, tichá a naprosto pustá. Metr po metru ji propátrávám pomocí dalekohledu. Fouká slabý větřík, střídavě mrholí a drobně prší a tak si už asi po desáté oblékám a svlékám pláštěnku. Přelétá krkavec, pak nějaký velký dravec, od Kuřivod přijíždí Citroen s nápisem Security a odbočuje směrem na Mnichovo Hradiště. Na zemi ani myš a vzhledem k provozu se není co divit. Snad v zimě, až budou vidět stopy a zvěř vytvoří stádečka, to bude lepší.
Ale teď už se vážně rozpršelo. Je čas k návratu a cestu zpět absolvuji v úžasu nad tím, kolik je držitelů platných povolenek k vjezdu vydaných VLS ČR s.p. a vozidel zaměstnanců VLS ČR s.p. Jestli má každý klíč, bude zajímavý údaj o jejich celkové váze v metrických centech a místní výrobce kopií klíčů musí mít přepychovou vilu, noblesní bourák a krásnou manželku.
M.M.
»
- Pro psaní komentářů se přihlašte